Z noci z 2. na 3. srpna si připomínáme vyvraždění posledních vězňů v cikánském táboře Auschwitz-Birkenau. Dá se očekávat, že vyvěšování romských vlajek, které událost doprovází, bude opět doplňovat diskuse o prasečáku v Letech.
Přestože s většinou názorů pana prezidenta nesouhlasím, co se Let u Písku týče, tady se shodneme. Vepřín by měl ZŮSTAT STÁT. A důvodů je hned několik. Jednak by byl odkup příliš drahý, jednak už zde opodál jeden památník stojí, a jednak by se nemělo zapomínat také na nás, na většinu. Památník má v naší zemi mnoho minorit, kdejaký jedinec, ale nezasloužila by si památník také naše společnost jako celek?
Vepřín v Letech by k tomu byl ideální. A nebylo by to ani drahé. Stačilo by před jeho vrata umístit desku s nápisem „památník toho, čím jsme“. A k tomu ještě dodatkovou tabulku, kde by se připomnělo, jak moc se náš národ pokřivil. Jak vybíráme finance na psí útulky, zatímco lidé prchající před válkou jsou nám lhostejní. Jak si hrajeme na vlastence tím, že nenávidíme jiné národy. Jak za projev civilizovanosti považujeme urážku těch, co věří v Boha, zatímco sami žádnou víru nemáme. Jak se neohroženě bijeme v prsa, ale jsme vystrašení z žen v šátku. Jak o sobě mluvíme, jako o sebevědomém národě, ale přitom máme strach z hrstky běženců. Jak jsme po celé dvacáté století houfně utíkali do emigrace, ale sami nejsme ochotní podobným lidem pomoci. Jak nadáváme na menšiny, které „parazitují“ na sociálních dávkách, ale sami bychom vysáli Evropskou unii do posledního eura, aniž bychom plnili své povinnosti. Jak se přihlašujeme k odkazu válečných hrdinů, kteří pro vlast obětovali životy a sami nejsme ochotni obětovat ani řádné daně a přemýšlíme, jak stát odrbat. Jak se neustále odvoláváme na blaho budoucích generací, kterým ale zanecháme jen zdevastovanou a vyčerpanou krajinu. Jak jsme vlastenectví vyměnili za nacionalismus a místo sebereflexe jen opovrhujeme druhými.
Jednoduše jsem pro zachování vepřína v Letech. Co jiného by nás lépe charakterizovalo než prasečák v místech koncentráku. Ten vepřín by tam měl zůstat stát jako naše ostuda a svědectví doby.
