V tom moři lidí, kteří utíkají před válkou, jsou vedle lékařů, učitelů a lidí běžných profesí, také kumštýři. Grafici, spisovatelé, herci, ale i tanečníci, kteří svoje domovské angažmá vyměnili za nechtěnou roli - roli uprchlíka.
Medhat (28)
Na první setkání s Medhatem si pamatuji velmi dobře. V berlínském Radiasystému se měl účastnit tanečního workshopu repertoáru Sashy Waltz. Byl jsem tam jako divák a věděl, že z dvacítky přítomných má být jeden uprchlík. V duchu jsem hádal, který ze čtyř mužů (neboť ženy byly v přesile) to může být. Jako prvního jsem vyloučil urostlého tanečníka, který se jako jediný smál, neustále vtipkoval, byl dobře oblečený a v ruce měl chytrý telefon. Ale tím má vylučovací metoda skončila. Ze zbylých tří to mohl být každý. Všichni byli snědí, štíhlí a působili nejistě. Nakonec jsem si tipl na drobného černovlasého kluka, který měl kruhy pod očima, vypadal unaveně, vystrašeně, skoro nemluvil a zdálo se, že ani moc nerozumí. Můj instinkt mě nezklamal - přímo mě zradil. Byl to ten týpek s pusou od ucha k uchu a mobilem v ruce. Kluk, do kterého bych to vůbec neřekl. Medhat.
Jak mi později prozradil, k tanci se dostal kvůli dívce - ve věku, kdy kluci chtějí imponovat. Nebyl v tom splněný sen, touha po sebevyjádření, ale čistě pubertální kalkul sbalit holku. Tanec se pro něj stal životní vášní až později. Jak říká: „Díky tanci můžu říct, co chci. Vystoupit ze společnosti a být sám sebou. Být volný.“ Medhat vystudoval vysokou škol Dramatického umění v Damašku - taneční a divadelní obor a měl štěstí, že působil ve všech významných syrských skupinách. Se souborem Enana, kde měl angažmá od roku 2008 do roku 2012, dokonce sjezdil celý svět. Pod vedením ruské choreografky v představeních kombinovali prvky arabského a ruského folklóru, moderního tance i klasického baletu. Uskupení, známé ve všech arabských zemích mělo na repertoáru 10 až 15 představení. Tančili od Spojených států, Kanady a Ruska přes Tunisko, Alžírsko, až po všechny státy Perského zálivu. S představením Sager Quraish dokonce vystupovali nepřetržitě dva měsíce. Zdálo se, že Medhatovi svět ležel u nohou a budoucnost, která ho čekala, je kariéra, o které sní spousta mladých lidí - nejen tanečníků. Pak ale nastal zlom. Válka.
„Ta válka mě úplně změnila, viděl jsem spoustu mrtvých přátel a slíbil jsem sobě i své rodině, že zatímco oni vše ztratili, já budu šťastný. Nebude žádná věc, která by mě udělala smutným. To je to, co mě změnilo a co mi dalo sílu.“ Medhat, líčí okamžik, kdy se rozhodl odejít. Jak říká, nepochází z bohaté rodiny. Peníze na cestu neměl a první část putování - cestu do Bejrútu - se rozhodl zaplatit svým mobilem. Když ho ale řidiči autobusu nabízel, místo aby si ho vzal, dal mu do něj libanonskou SIM kartu. Obdobnou pomoc nacházel všude, a tak ji nejen přijímal, ale i dával. Když se přes Turecko dostal konečně do Řecka a strýc mu poslal 600 euro na letenku do Německa, nedokázal opustit další dva přátele. Na cestu pro všechny to nebylo dost, a tak měli alespoň na několik týdnů z čeho kupovat jídlo. Zažil, jaké to je spát na ulici, v parcích, v lepších dnech pracovat za stravu a ubytování.
Tři krát se snažili dostat do Makedonie - nejhorší byl prý druhý pokus. V mrazu a ve špatném oblečení šli nepřetržitě pět dnů. Přestávky dělali maximálně na dvacet minut. Spali nejvýš dvě hodiny na holé zemi. Ve škarpě u pole, než je ráno vyhnali farmáři. Bohužel, těsně u hranic je ale vyčerpané a unavené zadržela policie a poslala zpět. Při pokusu dostat se do Albánie ho dokonce zatkli a Medhat strávil 5 dnů ve vězení. Jak vzpomíná, nejlepších pět dnů jeho života - po tom všem měl teplou vodu, jídlo a mohl spát v posteli. Po šesti měsících na ulici to byl ráj.
Když se s přáteli rozešli a každý se vydal vlastní cestou, zázrakem potkal jakéhosi Súdánce. Ten mu nakonec pomohl nejen s doklady, ale i penězi na letenku do Německa. Okamžik, když stál na řeckém letišti s falešným holandským pasem, nezapomene. Byl nervózní, a tak se neustále smál, aby zakryl rozrušení. „Uvnitř jsem ale hořel. Takový ten pocit, když smíchem zakrýváš pláč. Letušky u odbavení jsem zmátl, ale věděl jsem, že se nemůžu podívat do očí ostraze. Leskly se mi oči a oni by poznali, že blafuju.“ Snažil se za každou cenu působit přirozeně a nenechat se vyvést z role. Při pasové kontrole na otázku, kdo je na fotce jeho falešného pasu, rozverně odpověděl „Přeci moje matka!“ Zabralo to. Slečnu tím rozesmál a nechala ho jít. Po třech krocích však na něj znovu zavolala a chtěla, aby jí přeci jen ukázal ještě nějaký doklad. Věděl, že teď to nemůže pokazit a nechat se rozhodit. S klidem tedy sáhl do batohu a udělal tu nejšílenější věc, jakou mohl - podal jí svůj pravý syrský pas. Jeho klid a neustálý úsměv však zabral. Slečna si ho ani neprohlédla a nechala ho nastoupit do letištního autobusu. Tam se počůral. Od vysněného cíle ho dělilo jen pár hodin letu.
Na moji otázku, jaký je jeho nejhorší zážitek z doby, než ze Sýrie uprchl, se Medhat nepřestává usmívat. Oči se mu ale lesknou a zdá se, že uvnitř opět hoří. Svůj úsměv si však drží. „Okamžik, když jsem viděl umírat své přátele. Přímo přede mnou. To je to, co si s sebou ponesu celý život. To je to, co mě dostalo sem. Kvůli nim se musím smát. Rozhodl jsem se, že budu žít životy za ně. Že budu šťastný místo nich. A těch životů musím odžít hodně.“
Fadi (21)
Fadiho jsem v Berlíně potkal náhodou. Opět v Radialsystému, kde se zjara konal týdenní program pro sbližování obyvatel Berlína a lidí prchajících před válkou. Fadi zde v podstatě nemohl chybět, protože uprchlictví má v krvi. Patří k několikáté generaci Palestinců, kteří při vzniku Izraele byli vyhnáni z domovů. Přestože se v Haifě nenarodila ani jeho matka, toto město směle označuje za svůj domov.
Svůj život však Fadi strávil na předměstí Damašku ve čtvrti Zamalka. Tančit zde začal už ve svých deseti a nebylo to nic jiného, než dabka - arabský folklór. Z dětského koníčku se postupně stala profese a od roku 2010 začal působit ve skupině tradičních tanců Khota Theatrical Dance Company. Před válkou dokonce tančil ve třech skupinách najednou. Studovat ale nepochopitelně začal práva. Jak vysvětluje, čistě kvůli tomu, aby nemusel narukovat do armády. Na školu tak nastoupil jen formálně. V tu dobu jeho rodina beztak řešila jiné problémy. Během bojů byl zcela zničen jejich dům, a jelikož neměli peníze ani na pronájem bytu, rodiče hledali řešení mimo Sýrii. Našli ho - rozhodli se pro odchod do Egypta.
V tu dobu Káhira ještě uprchlíky přijímala, a tak získali víza i povolení vycestovat. Bohužel, z pětičlenné rodiny byl Fadi jediný, kdo vízum nedostal. Musel tak zůstat doma. Rodina se sice rozdělila, ale Fadi to nevzdával a o vízum se nepřetržitě pokoušel celý měsíc. Nakonec ho dostal. Bohužel v den, kdy Egypt hranice uzavřel. Od té doby se s rodinou neviděl.
Fadi se rozhodl pro cestu do Evropy. Jeho první putování z Damašku vedlo do Alepa, kde to však nebylo bezpečné kvůli náletům a přítomnosti ISIS. Zůstal zde pět dnů v domě převaděče. Ten ho pak odvezl k hranici s Tureckem a ukázal, kudy má jít. „Jdi tudy a po pěti kilometrech narazíš na první tureckou vesnici.“ Bylo jediné, co za 350 dolarů slyšel. To, že po imigrantech Turci střílí, mu už neřekl. Měl ale štěstí. Další zastávkou mu bylo město Bursa, kde zůstal asi měsíc. Převaděči spolkli všechny zbylé peníze, a tak čekal na pomoc od rodiny. Otec si nakonec vypůjčil a poslal mu do Turecka dolary na další putování - tentokrát po moři do Řecka.
Nalodit se pokoušel několikrát, ale až na desátý pokus se dostal do člunu, kde se společně s ním tísnilo dalších 50 lidí. Když byli na otevřeném moři, připlula turecká pohraniční stráž. Nejdříve pro výstrahu stříleli do vody okolo, a pak kroužili kolem tak dlouho, dokud člun nenabral vodu a nešel ke dnu. Ve vodě zůstali asi čtvrt hodiny. Fadi zběsile kopal nohama, aby se nepotopil. Neumí plavat a navíc držel nad vodou jedno z deseti dětí, které ve člunu byly. Nakonec připlula řecká loď, která je vzala na palubu a odvezla na vojenský ostrov Farmakos. Tam je na čtyři dny zavřeli do vězení a posléze odvezli na jiný ostrov, kde konečně dostali dokumenty pro běžence. Další putování pokračovalo přes Athény směrem k makedonské hranici. Fadi šel nepřetržitě 29 hodin. Nohu, kterou si poranil, si provizorně zafixoval větví a ovázal tričkem. Věděl, že se nemůže zastavit.
Makedonii nakonec projel vlakem a vystoupil těsně u hranic se Srbskem. Kvůli armádě se vydali přes hory, aby se vyhnuli vojákům. Šli sedm hodin. Nakonec se dostal do dalšího ze svých cílů - Bělehradu. Po třídenním odpočinku ho čekala jedenáctihodinová túra na hranice s Maďarskem, kterou opět absolvoval pěšky - asi se stovkou jiných běženců. Hranice přecházeli v noci po malých skupinkách. Fadi byl v té poslední a měl tu smůlu, že ho jako jediného policie chytla. Štěstím v neštěstí mu bylo, že ho odvezli na základnu v Budapešti. Po osmi dnech vězení se při braní otisků vymluvil, že potřebuje na záchod, a když ho ostraha odvedla na dvůr, vysmekl se a utekl. Závěrečné putování do Německa ho stálo už jen 600 dolarů a šest hodin bušení srdce v autě pašeráků.
Celé to vyprávění se zdá být neuvěřitelné. Fadi si sice nechal narůst plnovous, ale pořád je dítě. Ve věku, kdy se u nás tanečníci konzervatoře chystají k závěrečným zkouškám. V Berlíně opět tančí a zkouší nové představení. Od těch posledních zkoušek v Damašku ho dělí čtyři roky. Bylo to v červnu 2012. Po deseti dnech bojů, kdy byli s rodinou schovaní ve sklepě, šel do divadla. V podstatě se ze zkoušky ani neměl kam vrátit. Jejich dům byl v ruinách, ale do čtvrti Zamalka se vracel na pohřeb svých kamarádů, které kvapně pochovávali. Měl ale štěstí, že se v divadle zdržel. Při pohřbu někdo nastražil bombu a ta těsně před jeho příchodem explodovala. Nálož zabila dalších 200 lidí. „Byl tam jen tmavý kouř, dým prachu, křik a pláč. Všude byla krev. Pomáhal jsem sbírat, co z nich zbylo. Byly to jen cáry a boty.“
Ptám se ho, jak po tom všem může ještě tančit. „Jednoduše. Tanec mě odnáší do jinýho světa. Tanec mi pomáhá zapomenout na všechny ty špatný věci. Tanec mi pomáhá proti negativní energii, zlým vzpomínkám, vzteku, zášti… Proto tančím.“
