Na co dojedeme…

„Nebát se a nekrást“ oblíbené heslo T. G. Masaryka je pro nás dnes více než aktuální. Jako by nikdy nebylo tak opodstatněné jako nyní. Zatímco druhou část citátu chápe asi každý, význam jeho první části většině lidí uniká.

Velmi dobře ho lze vysvětlit na pozadí současných událostí. Strach je sice sebezáchovným pudem, který je důležitý, ale to jen do té míry, pokud je opodstatněný a neparalyzuje nás. A právě tento druh nežádoucího strachu naší společnost obchází. Strach z imaginárního nepřítele zvaného muslimští uprchlíci, kteří tu sice vůbec nejsou, ale jejich případná invaze vzbuzuje v lidech obavy. A to natolik uměle vyhrocené, že dokáží ochromit naše racionální uvažování. Zmanipulováni médii a internetovým prostorem jsme podlehli obavám, že nepřítel je za dveřmi a hrozí nám bezprostřední nebezpečí. Pravdou jednoduše je, že drtivá většina uprchlíků se ČR vyhýbá a stejně tak drtivá většina z nich má stejný pohled na nebezpečné islamisty jako my. Právě před ním totiž utíkají. Zpět ale k Masarykovu citátu. Co je na strachu tak nebezpečného?

Je-li sdílen kolektivně, je o to větší, čím více lidí ho má a bojí se. Bez ohledu na závažnost hrozby. Z pohledu sociologie nic neobvyklého. V takové situaci totiž lidé přestávají logicky uvažovat a reálné vidění světa zamlžují emocemi, které na naši psychiku dokáží působit mnohem účinněji než fakta. Bohužel, takto ovládáni strachem jsme pak snadno manipulovatelní a nepozorní vůči skutečným problémům. A právě to měl svým citátem TGM na mysli. Ustrašení a vylekaní přestáváme být schopni vnímat a analyzovat opravdová rizika. Nacházíme se ve stavu „vystrašenosti“ a v takovém se naše racionální uvažování ještě více oslabuje a my jsme ovládáni jen tím jedním - nutností se bát. To co nastává, je pak pozvolná devastace společnosti a její schopnosti kritické sebereflexe. Symptomy její gradace lze popsat snadno.

Nacionalismus. Ve vyhrocených situacích lidé hledají záchytný bod. Něco, k čemu se mohou upnout, co jim dává smysl, pocit jistoty a zázemí.  Něco co je spojuje a znamená jednotu. Upnout se k historii, vlasti a tradicím dává v době ohrožení válkou smysl. V době klidu a míru ale vlastenectví otevírá dveře nacionalismu, který od fašismu dělí jen tenká linie. Nacionalismus nikdy nepřinesl nic dobrého a při pohledu do historie vždy byl něčím, co ústilo v extremismus a zkázu.

Jako další stupeň přichází radikalizace společnosti. Vymezení se vůči nepříteli. Vzhledem k tomu, že tu žádný není, je potřeba ho vytvořit. Stejně tak, jako před sto lety v období hilsneriády, i v tomto případě poslouží jinověrci a lidé s odlišnou kulturou jako vděčný cíl. Není od věci, že tenkrát byl právě Masaryk, kdo proti tomuto davovému šílenství vystupoval, neboť dobře věděl, jakou rozbuškou to ve společnosti může být. Bohužel, naše země dnes postrádá výrazné autority, které by stejně jako TGM hlasitě protestovaly. Naším stávajícím imaginárním nepřítelem však již nejsou Židé, ale právě muslimové. Co na tom, že obětmi islamistů jsou právě oni a nikoli my - tato fakta nejsou podstatná a ani žádoucí. Zradikalizovaná společnost se potřebuje jasně vymezit, a proto neváhá oběť házet do stejného pytle s viníky a mezi miliony muslimů a hrst islamistů klade rovnítko. Jen tak se totiž může sama pasovat do role ublíženého. Bohužel, argument, že jsme (anebo bychom mohli být) cílem teroristů, je lichý. Za poslední dobu byly u nás spáchány pouze dva teroristické útoky a to právě rukou nacionalistů. Nejdříve pobodali muslima a pak vypálili centrum pomáhající uprchlíkům. Tyto paradoxy by za běžných okolností jasně ukázaly, nakolik neoprávněné jsou obavy z „islámského strašáka“. Neplatí to však pro společnost, která je již zradikalizovaná.

To, co tento vývoj posiluje, je pak všeobecná frustrace. Rozčarování z toho, že naše bytí není ták zářivé a krásné, jak je nám líčeno. Dostali jsme se do nemilosrdného soukolí tržní ekonomiky a nechali jsme si namluvit, že naše existence budou kvalitní jen tehdy, pokud budeme mít všechny ty věci a vymoženosti, které nám jsou medii přímo i podprahově nabízeny. Honba za blahobytem a vysněnými životy ale končí rozčarováním a rekordním zadlužením celé společnosti, která si žije nad poměry. Osud řeckých nebo amerických rodin, které rozpoutaly hypotéční a ekonomickou krizi, jsou jen jasným příkladem, co nás čeká. Frustrovaní a znechucení si však nepřipouštíme, že si za vše můžeme sami, a proto bereme za vděk čímkoli, co nám poslouží jako hromosvod vzteku. Tím aktuálním jsou uprchlíci, kteří podle nás neutíkají před válkou, ale jen přicházejí, aby na nás parazitovali a my se měli ještě hůře.

Morální pokleslost je pak něco, co kráčí ruku v ruce se vším předešlým. Takto pokřivená společnost jen velmi snadno a ochotně nastaví svá záda, aby se po nich mohli vyšplhat oportunisté. Ti, kteří chtějí zneužít situace, aby se dostali na politické výsluní a upevnili si svoji moc. Stejně tak, jako to ve třicátých letech udělal Adolf Hitler, dle stejného vzorce dnes postupují i členové Úsvitu, Dělnické strany, Bloku proti islámu nebo dokonce samotný prezident, který s chutí přilévá olej do ohně. Historie se opakuje. Z tábora fanatiků zaznívají hlasy o tom, že by se jedni měli namlít do masokostní moučky a společnost zbavená morálních autorit jen lhostejně mlčí a bojí se.

A právě na tento strach dojedeme. Všichni.