Silvestr 2015

Silvestrovská noc. Téma, které se nikoli kvůli estrádám stalo tématem číslo jedna. V Kolíně nad Rýnem (a nejen tam) došlo k násilnostem na ženách, které v některých případech končily znásilněním. Evropa byla a je stále v šoku.

Jak je možné, že lidé, kteří přišli do Evropy, aby zde získali azyl nebo si ekonomicky polepšili, dokáží takovýmto způsobem zneužít pohostinnosti a dobré vůle země, která se jim rozhodla pomoci? Zastánci imigrantů nevěřícně mlčí a ti druzí jsou vděční za nový argument proti nim. Společně se shodnou jen na otázce „Proč?“

Podíváme-li se na to z místního pohledu, tuto otázku si za nás kdysi položil už Radek John, když v roce 1987 napsal stejnojmennou knihu. Ptal se v ní, jak je možné, že mladí lidé, mezi nimiž byli i vysokoškolští studenti, dokázali během cesty z Prahy do Banské Bystrice zdemolovat několik vlakových vagónů a při tom napadat a terorizovat spolucestující. Už tehdy se ptal, kde se bere davové násilí, ke kterému se dají svést i jinak bezproblémoví jedinci. Odpověď tkví právě v onom davu, který člověku nabízí anonymitu a dokáže ho strhnout i k něčemu, co by běžně neudělal. Dav je to, co z fotbalového fanouška dokáže udělat fanatika demolujícího stadion a z imigranta násilníka obtěžující ženy. Přes to však na základě toho nelze říci, že každý fotbalový fanda je chuligán a fotbal je hra podněcující agresi. A stejně tak to nelze říkat i o uprchlících a islámu.

Jsou tu však ještě další faktory, bez kterých by byl dav jen pouhým neškodným stádem. Tím prvním je situace. Situace, která svojí výjimečností umožní eskalaci násilí a dovoluje útočníkům, aby se naplno projevili a na svoji stranu strhli i druhé. Řetězová reakce pak má podobu domina, kdy se jeden schovává za druhého.

Jiným faktorem je pak stres, který lidské chování vychýlí. V případě uprchlíků to mohla být právě válka, kterou si mnozí prošli. Není to nic, co by je mohlo ospravedlnit, ale je to jeden ze zdrojů pokřiveného vnímání reality. Neboť válka v lidech umí probudit vedle hrdinství a výjimečných skutků i neobvyklé zlo. Zlo a zrůdnost. Bohužel, něco co bylo ve společnosti vždy přítomné, je přítomné, a také bude. Záleží jen na okolnostech, zda dovolíme, aby se něco takového projevilo, a zda k tomu poskytne podhoubí.

Žádný národ, kultura nebo náboženství nejsou špatné, špatné jsou jen okolnosti, které umožní, aby se ony primitivní a násilné pudy mezi lidmi aktivovaly, byly živeny a mohly se naplno aplikovat. Ostatně, Evropa s tím má své zkušenosti. Stačí se ohlédnout za 20. stoletím, ve kterém se kultivovaný národ Goetha, Schillera a Bacha nechal svést na scestí a dovolit, aby bylo zplynováno 6 milionů lidí. A nejednalo se o projev přirozenosti německého národa, ale jen o projev bestiality těch, kterým to válečná doba, lhostejnost ostatních a okolnosti umožnily. Vybavuje se mi vyprávění prarodičů, kteří tu dobu zažili. Vzpomínali, jak jejich soused - jinak milý pán, který si po osvobození pochvaloval, že je dobré žít opět v míru - dokázal na konci války sukovicí bít zajatého německého vojáka. Dokonce tak surově, až mu vyrazil oko. Od dalšího trýznění mu pomohla jen rána z milosti, kterou mu na místním sokolišti uštědřil dav.

Je proto všeobecně nutné, aby násilí nemělo ve společnosti zdroj energie, ze kterého by čerpalo. A je jedno, jestli je dnes tím čerpajícím cizinec, který chce někoho přepadnout nebo našinec, který s baseballovou pálkou půjde někomu rozbít hlavu, protože se považuje za nástroj spravedlnosti. Poučme se z minulosti. Nejen z naší, ale třeba právě z té německé, kdy se národ ocitl nad propastí v okamžiku, kdy začal ukazovat na druhé, vápnem jim na výlohy malovat bílé hvězdy, a ty pak kameny rozbíjet. Bohužel, my nyní nejsme od obdobné situace daleko. Už jsme začali ukazovat. A těmi, na které míří náš prst, jsou právě uprchlíci.

Nedělejme si iluzi, že mezi nimi nejsou násilníci a omezení lidé. Proti těm, kteří se tak projevují, je potřeba zasáhnout a třeba je vyhostit. Neházejme však všechny do stejného pytle a nedělejme z nich potencionální zločince. Snažme se naopak vidět i ty příběhy, které v mediální hysterii zanikají. Například svědectví Američanky Caitlin Duncan, kterou právě před oním silvestrovským násilím v Kolíně zachránila skupina syrských uprchlíků. A v neposlední řadě nezapomínejme být kritičtí i sami k sobě. Jak uvádí společnost proFem: bití, psychické deptání či pronásledování zažilo ve svých rodinách čtyřicet procent našich žen. Dokonce 11 procent českých žen je vystavováno týrání dlouhodobému. Bohužel, tento fakt nikdo nevidí.