Koho nepůjdu volit

„Pokud někdo nefandí Spartě, je to slávista.“ Asi v tomto duchu se vede internetová diskuse na téma prezidentské kampaně. Pokud někdo nevolí Karla, tak určitě volí Miloše... jiná alternativa přeci není. Je tu ale i třetí možnost – nevolit ani jednoho z nich. K této alternativě se kloním já. Nechci tím utíkat od zodpovědnosti, ale jednoduše ani jeden z těchto kandidátů mě nepřesvědčil, že právě on by byl tím správným prezidentem.

Pamatuji si, jak mě před pár lety stavěla na Smíchově slečna, abych podepsal petici za přímou volbu prezidenta. Velmi se divila, proč pod ni nechci připojit svůj podpis. „Jste přeci mladý, nelze se vzdávat možnosti rozhodovat o své budoucnosti...“ zněla její argumentace. Moje odpověď byla jednoduchá: přímá volba prezidenta nese riziko, že si kandidaturu zaplatí třeba bohatý lump nebo mediální celebrita, a protože jsme národem Blesku a Novy, rád tuto zodpovědnost nadále ponechám v rukou politiků. Svůj názor jsem nezměnil ani dnes. Naopak jsem se v něm utvrdil.

V prvním kole jsem však k volbám přeci jen šel. Důvod mi dala paní Fischerová. V její kandidatuře jsem viděl možnost, že by se prezidentem České republiky mohla stát poprvé žena. Slušný člověk, který není propojený s minulou, ani současnou vládní garniturou. Člověk, který je vysoce mravní, nestranný, se sociálním cítěním a především s vysokým potenciálem vrátit lidem důvěru v právní stát a jeho instituce. Toto přesvědčení ve mně zesílilo o to víc, když Václav Klaus vyhlásil amnestii.

 Bohužel, procento lidí, kteří měli podobný názor, bylo mizivé. Do druhého kole nepostoupil ani jeden z kandidátů, kteří pro mě byli přijatelní, a tak jsem se rozhodl, že ve volbě pokračovat nebudu. Jsem rád, že žiji v demokracii a ctím tedy pravidlo, že se menšina podřídí názoru většiny. I já se tedy podřídím, ale nechci, aby mě někdo nutil fandit buď „Spartě nebo Slávii.“ Jednoduše, v druhém kole volit nepůjdu, protože nemám koho.

Oba kandidáti mají bezesporu mnoho pozitivních vlastností a činů. Miloš Zeman je výborný řečník a navzdory tomu, že je dnes „natírán na rudo“ se v tisku v srpnu 1989 velmi kriticky opřel do tehdejšího režimu, za což byl vyhozen z práce. Karel Schwarzenberg je zase člověk s velkými životními zkušenostmi, kontakty na mezinárodní úrovni a aktivně podporoval Chartu 77. Ve výčtu by se dalo pokračovat. Nedomnívám se však, že všechny tyto klady by dokázaly vyvážit zápory obou z nich – především na poli národních zájmů, které by prezident měl hájit především. V těch podstatných však prohrává právě Karel Schwarzenberg.

První důvod je jeho zahraniční politika, která dostává ČR do izolace. Právě z podnětu Karla Schwarzenberga hlasovala Česká republika v OSN proti novému statutu Palestiny. Zdánlivě nepodstatná věc, pokud bychom však nebyli jediným evropským státem, který takto hlasoval. Bránit národu, který od poloviny minulého století usiluje o vlastní sebeurčení a desetiletí žije v okupaci je nemravné a nepochopitelné. Zvlášť u člověka, který se prezentuje jako zastánce slabších a jedno z jeho předvolebních hesel zní „vrátím naší republice respekt.“

Druhý důvod, proč bych nemohl volit právě jeho, jsou církevní restituce. To, s čím jako člen Nečasova kabinetu souhlasil, považuji za nepřijatelné. Dle nejnovějších odhadů nás může stát vyrovnání s církvemi až 100 miliard korun. Argumentaci, že vše „co v roce 1948 bylo ukradeno, musí být vráceno“ považuji za zcela scestnou. Přestože bylo potřeba, aby k vyrovnání s církvemi došlo, byl zvolen ten nejméně vhodný způsob, který odporuje historickému vývoji. Církev byla ve svých majetkových právech omezována již od Josefa II., který mnohé klášterní majetky zabavil a vložil je do speciálního fondu. Obdobně se chovala prvorepubliková vláda, která také zestátňovala (byť v mnoha případech za náhradu) a pokračovala v tom i vláda poválečná.

 Tehdy byla důvodem kolaborace církevních hodnostářů s nacisty. Dnes už si málokdo vzpomene, že zatímco se v roce 1939 uzavíraly české vysoké školy, katolická teologická fakulta fungovala - nacistické ideologii nevzdorovala, a proto ve své činnosti pokračovala i za války. O roli církve v historii fašistického Slovenska ani nemluvě. Ostatně, to byl jeden z důvodů, proč se zestátněním souhlasila i tehdejší poslankyně Dr. Milada Horáková. Současná vláda, jejímž místopředsedou je právě Karel Schwarzenberg, však tyto skutečnosti nebrala nijak v potaz a občany tohoto státu nejen připravila o majetek, ale zároveň je na několik desetiletí zavázala k zcela neoprávněným platbám. Otázkou je, jestli oním skutečným důvodem nebylo místo odluky církve jen pokračování tunelování. Rozsáhlé pozemky včetně lesů, které spravuje stát, by totiž Státní pozemkový fond ani Lesy ČR neprodal, zatímco církev ano. A dá se odhadovat, že v rámci „poděkování“ ho jisté subjekty a osoby odkoupí velmi levně.

Navíc, bylo by naivní domnívat se, že církev ke svému majetku přišla díky usilovné práci svých kněží, kteří mezi kázáními, svatbami a pohřby, tvrdě dřeli na polích. Majetek, který církevním řádům zabavoval již syn Marie Terezie, byl nashromážděn jen díky nevolnictví a robotě. Omluvou pana Schwarzenberga může být jen to, že i jeho rodina k majetku přišla obdobným způsobem. Snad právě proto v restituci církevního majetku nespatřuje nic špatného.

Třetím z důvodů, proč bych tohoto kandidáta nemohl volit, je pak jeho postoj k Benešovým dekretům. Tady je však nutno podotknout, že ani Miloš Zeman nemá čistý štít, protože je sám kdysi označoval za vyhaslé, byť dnes tvrdí opak. Přestože od nich uplynulo již několik desetiletí, právě prezident by je v žádném případě neměl jakýmkoli způsobem zpochybňovat a zlehčovat.

Ano, jednalo se o kolektivní trest, v rámci kterého došlo k mnoha nepravostem a bezpráví, ale zároveň je to uzavřená kapitola dějin. Kapitola, kterou nelze revidovat, ani otevírat. Na akt vysídlení je nutno nahlížet v rámci kontextu doby. Benešovy dekrety byly součástí války a zabavený majetek je nutno chápat jako kompenzace za zničené národní hospodářství a životy tisíců lidí, kteří byli popraveni, umučeni nebo otrocky dřeli v pracovních táborech. Československý stát si prostřednictvím Benešových dekretů tyto válečné reparace vyplatil sám. A to z majetku lidí, kteří se k Třetí říši hlásili a přímo či nepřímo tak podporovali ideologii, na jejímž konci měla být úplná likvidace českého národa.

Z tohoto důvodu nemůžu volit nikoho, kdo by jako čelní představitel výkonné moci něco takového jen náznakem znevažoval a zpochybňoval.