Čistka v kultuře

S nostalgií jsem seděl na balkóně kralupského kulturního domu a sledoval dění na parketě. Tuto neděli ve městě začaly taneční kurzy. Díval jsem se dolů a sledoval synovce a ostatní kralupské teenagery, jak se legračně pokoušejí o kvapík. Vzpomněl jsem si na svoje taneční, které se shodou okolností odehrávaly na stejném místě. Bylo to obdobné – rozpaky a ošlapané špičky bot v prvním vlastním obleku. V podstatě, v místním kulturním domě se odehrávala nejedna událost mého života. Dětské karnevaly, první divadelní představení s MŠ, výchovné koncerty se ZŠ, disko-plesy, prodloužená, maturitní ples, exmatrikulace… jednoduše, v mém životě sehrál kralupský „kulturák“ svoji úlohu skutečně důsledně.

Ten dnešní večer byl ale přeci jiný. Přesněji, onen sál byl jiný. Během letošního léta zde proběhla rozsáhlá rekonstrukce a stařičká socialistická budova z šedesátých let dostala nový háv z plastových oken a dveří. V záři všeho nového si ale nešlo nevšimnout, že zde něco chybí. Nad hlavním vstupem kdysi bývala rozměrná plastika. Asi bych už nedokázal popsat, co konkrétně znázorňovala, ale jednoduše zde byla a dotvářela interiér foyer. Ladila s geometricky řešeným stropem i mramorovou mozaikou podlahy. K tomu místu patřila a dotvářela charakter budovy. Byť vznikla před rokem 1989, nic politického neznázorňovala – žádný boj soudruhů za lepší zítřky, ani pionýry v šátcích. Po letních stavebních úpravách však plastika zmizela a místo ní zůstala prázdná zeď. Nedalo mi to, a tak jsem zašel za ředitelem, abych se zeptal, co se s plastikou stalo.

Upřímně přiznávám, že odpověď jsem tak trochu čekal. I přesto mě dokázala udivit. „Ta plastika byla strašná, taková socialistická, nechali jsme ji odstranit“ odvětil a své přesvědčení podtrhl náležitě opovržlivým výrazem obličeje. Obdobné NE-nadšení sdílela i kralupská úřednice, která měla rekonstrukci budovy na starost. Navštívil jsem ji hned druhý den, abych se zeptal, kde se plastika nachází nyní. Prý „na 99 procent skončila někde na smetišti“, ale přesně to potvrdit nedokáže. Jednoduše, zmizela. Když jsem se ptal, proč neskončila alespoň v depozitáři muzea, odpovědí mi bylo mlčení. „Vždyť byla stejně jen ze sklolaminátu a panovi ředitelovi se prostě nelíbila.“

Kralupy mají z minulosti tu nemilou zkušenost, že památky a umělecká díla to tu neměla jednoduchá. Krásný morový sloup, který byl chloubou města, nechali kdysi soudruzi rozmontovat a demolici se nevyhnula ani kapličce nedaleko kulturního domu. Člověk by řekl, že doba, kdy se kádrovalo umění, je naštěstí pryč. Bohužel, lidská hloupost je bezedná a historie se asi bude stále opakovat.

Po letní rekonstrukci je proměna našeho kulturního domu tedy „zdárně“ u konce. Sousoší milenců před hlavním vchodem zmizelo již před lety. Byli moc socialističtí, protože se nesvíjeli ve vášnivé póze, ale jen se dívali zpříma do očí. Také socha dívky s míčem, která zdobila zahradu za hlavním sálem, je pryč. Vždyť děti si s míči už nehrají a tento přežitek úspěšně vytlačil I-pod a jiná komunikační elektronika. Plastika nad vchodem tak byla poslední překážkou k dokonalé „arizaci“. Místní kulturní svatostánek byl očištěn a dočkal se konečného řešení. Dnes je krásný k nepoznání.

Kino, které je jeho součástí, je digitální a nabízí 3D filmy. Diváci si v předsálí můžou koupit popcorn a nikdo je nenapomene, když opouštějí sál a všude mezi sedačkami se povaluje kukuřice a prázdné krabice. Jednoduše, to k tomu patří a počítá se s tím. I vstupní hala je teď hezčí. Rozzářila ji čistě natřená zeď, kterou už neruší žádná plastika, a více světla do interiéru přináší i svítící automat na chlazené nápoje. Samozřejmě s nepřehlédnutelnou reklamou na pestrou škálu limonád, která je umístěná nad ním. Je tak jedinou výzdobou foyer. Prostě, kultuře zdar!