Globalizace a mýdlo z Aleppa

Společně s pár lidmi z Kolumbie, Portugalska a USA jsem tento víkend dostal v Berlíně mýdlo ze syrského Aleppa, a to z rukou japonské choreografky dlouhodobě žijící v New Yorku.

Proč o tom píši… Zní to trošku zamotaně, ale nic až tak zvláštního to není.  A ani to mýdlo nikterak mimořádně nevypadá. Spíš mi připomíná to, se kterým prala moje prababička prádlo. A právě na ni jsem si v ten okamžik vzpomněl. Matka mé babičky totiž v životě nebyla dál jak ve Varnsdorfu. My jsme však zvyklí cestovat po celém světě a zboží z druhého konce planety nebo dokonce z válkou zmítaného města je pro nás samozřejmostí.  Vzpomněl jsem si také na to, jak se mě před dvaceti lety kdosi ptal, co je to globalizace. Tehdy nový termín, který lidé moc nechápali. Dnes bych mu místo dlouhého vysvětlování ukázal právě to mýdlo.

Žijeme v době, kde velice snadno můžeme díky sociálním sítím sdílet své zážitky s lidmi na druhém konci světa. Snadno si objednáme zboží z jiného kontinentu. Můžeme velice snadno cestovat napříč planetou. V restauraci v Thajsku si můžeme dát stejný chlazený nápoj, jaký si kupujeme u nás ve večerce. Při nákupu v supermarketu v Sydney nemáme problém u samoobslužné pokladny, neboť používá stejný systém jako Tesco. Naše oblečení šijí lidé v Bangladéši a vzácné kovy v našem mobilu se těží uprostřed Afriky. Džíny máme z americké bavlny a Američany zase obléká Čína. Globalizace je něco, co před dvaceti lety v našich hlavách ještě moc neexistovalo a dnes je to něco, na čem stojí náš každodenní život. Je to spousta výhod, kterých si užíváme, a které dělají náš život lehčí. Svět propojený do všech detailů však není jen o braní a čerpání bonusů, ale měl by být také o globální zodpovědnosti.

Když v našich čokoládách může být palmový olej z Indonésie, měli bychom také přijmout zodpovědnost za to, že na Borneu jsou kvůli němu ničeny pralesy. Jestliže se oblékáme do triček šitých na dálném východě, měli bychom také přijmout zodpovědnost za to, že je tam šijí děti. Pokud si dáváme na stůl růže z hypermarketu za 59,- korun, měli bychom také přijmout zodpovědnost za to, že v Keni vysychají jezera. Pokud jsou zbraněmi vyrobenými u nás ničena města na předním východě, měli bychom přijmout zodpovědnost také za lidi, kteří před touto válkou prchají.

My ale odvrácenou tvář globalizace nechceme vidět. Jako by neexistovala. Jsme zvyklí pouze brát a nepřijímat své povinnosti a zodpovědnost. To, že se dnes máme lépe než před třiceti lety, není díky tomu, že bychom více a lépe pracovali, ale právě díky globálnímu propojení světa. Díky tomu, že jsme se stali součástí tržní ekonomiky můžeme žít z levné práce lidí na druhém konci planety. Blahobyt, ve kterém si tu dnes hovíme, a do kterého se snaží dostat migranti, jsme si však nevybudovali.  My jsme si ho výhodně vyobchodovali a dost pod cenou. Nemůžeme se proto divit, že onen globální svět po nás občas chce něco zpět.