Sedmnáctý listopad je pro politiky úžasná příležitost, jak se blýsknout a občanům se trochu připomenout. Přímo hozená rukavice pro ty, jejichž hvězda slábne a pomalu se vytrácejí z povědomí.
A aby byli slyšet, a své řeči dodali na naléhavosti, vytahují opět některá z osvědčených témat. Uchování národní identity, obrana tradic či suverenity nebo evergreen imigranti a to, jak jsou pro nás nebezpeční… Jednoduše, trochu postrašit, polekat a veřejný prostor je váš. Vyjádření některých mi tak připomněla bajku O lani a studánce.
„Byla jedna lesní studánka, nad kterou se majestátně skláněla smuteční vrba. Její dlouhé větévky se téměř dotýkaly hladiny, ve které se ráno zrcadlily zlatavé červánky zdobené třpytem slunce, přes den blankytně modrá obloha plná bílých beránků, a v noci stříbrojasné hvězdy. Jednoho večera přišla ke studánce laň s nádherně velkýma a smutnýma očima. Pomalu ji obešla, a když se ujistila, že je sama, naklonila svoji hedvábně sametovou šíji k hladině, aby se nepila. Vypadalo to, jako by chtěla studánku políbit. Už vystrkovala jazýček, růžový jako okvětí plátky růže, když se v ten okamžik uprostřed jezírka vyšvihla plotice a plácnutím svého ocasu nebohou laň vyplašila. Laň začala utíkat tak vyděšeně, až si o kořeny té staré vrby vykloubila kopýtko a při pádu si o uschlou větévku vypíchla jedno ze svých krásně smutných očí.“
A jaké z toho plyne poučení?
Žádné. Není to totiž bajka, ale jen snůška líbivě zabalených nesmyslů a žvástů podaných tak, aby upoutaly pozornost. A právě v tom je podobnost s tím, co říkají mnozí naši politici. A kdo by na nějakém poučení přeci jen trval, tak zní prostě. Nenechme se lekat plácáním ocasů.
