Jo, Angláni to Bruselu pěkně nandali!

Povídá korpulentní pán v tramvaji a při tom si látkovým kapesníkem utírá pot z pleše. Druhý, ke kterému je pochvalné moudro směřováno, souhlasně pokyvuje hlavou a zapíjí to pivem z plechovky.

Nic na to neříká, neboť zřejmě šetří energií. Očividně bojuje s urputným horkem, kterému ponožky v pantoflích rozhodně na intenzitě neuberou. I když jsou bílé.

Z odchodu Británie z EU se však radují nejen tito dva pábitelé. Přijde mi, že se škodolibě usmívá mnoho z nás. Ostatně, nechuť a odpor k velkým institucím, jakou EU bezesporu je, je sdílenou vlastností nás všech. Smát se podřezané větvi, na které sami sedíme, však není pověstná švejkovina, ale čistá lidská hloupost. Děláme, jako by se nás to netýkalo, ale nás se to týká až moc. Evropský projekt sjednoceného kontinentu je něco, co Evropě přineslo nejdelší období bez války v dějinách, a také největší ekonomický rozmach. A právě to je znovu ohroženo. V okamžik, kdy je Rusko na kolenou a bude dělat vše proto, aby EU rozkolísalo, nejsou naše vyhlídky po brexitu optimistické.

Nelze se ani utěšovat, že se až tak moc neděje a je to svým způsobem pozitivní cesta, jak EU reformovat a přetvořit ji na společenství zemí, které nepotřebuje společný parlament, ale postačí, když si fungování volného trhu a pohybu osob budou řídit jen prostřednictvím smluv - stejně jako vše ostatní. V první řadě lze očekávat, že se nic takového nestane a Brusel Británii odchod pěkně osladí, jako varování pro ty země, které by ji chtěly následovat. Žádné výhodné smlouvy se proto konat nebudou, neboť pro EU je tvrdý přístup k Britům strategicky důležitý. V druhé řadě, smlouvy jsou něco jiného než zákony a vypovídají se mnohem snadněji  - a na tom stabilní EU stavět nelze.

O tom, jak rychle takové dohody mohou pozbýt platnosti, nás už jednou přesvědčila sama Anglie. Když se Václav Klaus nechal slyšet, že nás Británie tímto referendem už potřetí zachránila (poprvé od Napoleona, podruhé od nacistů a potřetí od EU) nějak zapomněl, že právě Anglie zrazením Československa a vypovězením smlouvy o vojenské pomoci otevřela cestu k rozpoutání druhé světové války. Chválou tedy šetřeme. Jednoduše, varianta že Británie z EU vystoupí naoko a vše bude jako doposud fungovat na základě vzájemných ujednání, není moc reálná. Už z principu ne.

Ano, žijeme v komplikované době plné informací, které se na nás valí ze všech stran. Je těžké rozlišovat, co je správné a co nikoli, a mnohdy sami sebe tlačíme do neuvážených rozhodnutí jen proto, abychom se rozhodli a měli to za sebou. To samé se nejspíš přihodilo i na britských ostrovech. Jestli my v Čechách tápeme, zda se z toho radovat či nikoli, stačí se porozhlédnout, kdo z brexitu má největší radost. Vedle Putina, Trumpa a Le Penové je to celá řada evropských populistů. A pokud by toto nestačilo k tomu, aby si člověk udělal názor, stačí se trochu zamyslet.

Po té, co skončil svět koloniálních mocností, a nahradil ho svět bipolární rivality USA a SSSR (kapitalismus versus komunismus), dvacáté první století je stoletím globálních velmocí soupeřících na poli tržní ekonomiky, kam patří USA, Čína, Rusko a právě EU. Myslet si, že stát mimo může být výhodné je pošetilé. Obzvlášť v případě zanedbatelné ČR, která vždy patřila do sféry vlivu nějaké mocnosti. Chtít se inspirovat Británií, jak o to usilují naši Svobodní v čele s Machem nebo Úsvit národní koalice, není nic jiného, než utéct z vlivu jednoho globálního hráče (EU) do spárů druhého (Rusko).  Bohužel s tím rozdílem, že pak můžeme zapomenout na to, co si dnes tak pochvalujeme - na demokracii. Nehledě na to, že by to bylo stěhování z luxusní vily do horské boudy.

Ano, Evropská unie je přebujelá byrokracií a směrnicemi. Vše je regulováno, ale nejsou nám v tomto svazku upírána základní lidská práva, svoboda vyjadřování, přesvědčení, volnost pohybu a spravedlnost je vymahatelná (i když občas možná obtížně). O to vše bychom mohli snadno přijít. Ať se nám to líbí či ne, setrvání v Evropské unii je pro nás životně důležité. Takzvaně nezávislí nic nezmůžeme. Stačí se podívat na stav našeho zemědělství a průmyslu, abychom zjistili, že už dávno nejsme soběstační a schopni stát na vlastních nohách. Buďme proto rádi za větev, na které můžeme pohodlně sedět, a neradujme se z toho, když u paty společného stromu kdosi tluče sekyrou.