Pamatuji si, že pro mě v dětství slovo „kapitalismus“ představovalo nesmírné zlo. Ostatně, ve škole jsem byl v tomto duchu vychován, a i když jsem takové zřízení nezažil (a ani mí rodiče s ním neměli žádnou zkušenost), v roce 1989 - ve svých 11 letech - jsem věřil, že je tím největším nešvarem světa. Hned po nacizmu, buržoazii a imperialismu (byť jsem o posledních dvou termínech nevěděl vůbec nic, a co by malému pionýrovi mi stačilo, že se jedná o špatnost). Jak jsem o několik let později poznal, změna socialistického zřízení na kapitalistickou tržní ekonomiku nebyla ničím děsivým, navzdory všem negativům typu kupónová privatizace a faktické likvidaci českého průmyslu, jsem rád, že se tak stalo. Na ulicích se nezačalo střílet do nespokojených stávkujících, jak nás varovaly soudružky učitelky. Ani děti nezačaly umírat hlady, protože jejich táty propustili z továren zlí fabrikanti. A už vůbec se do školy nezačalo chodit naboso, jako na prvorepublikovém venkově. Jednoduše, až samotná realita ukázala, nakolik byl onen kapitalistický strašák směšný, byť legendy o něm vycházely z reálné zkušenosti našich prarodičů.
Z toho důvodu nyní zcela chápu obavy dnešních mladých, kteří se narodili po roce 1989. Jejich strach z konce svobody slova, možnosti cestovat, rozvíjet se a bez kádrování studovat, má svůj reálný základ ve zkušenostech jejich rodičů. To, že stoupající preference komunistů považují za hrozbu, je u nich omluvitelné. I oni žijí ve společnosti, která má svého strašáka. Tentokrát rudého.
Zděšení nad posledním výsledkem krajských voleb však nechápu u těch, kteří už jsou dost staří na to, aby na strašáky věřili. Představa, že by komunisté znovu znárodňovali, zavírali politické oponenty a ze škol vyhazovali nepohodlné studenty je naivní. Soudruzi dávno pochopili, že kapitalismus může být docela „prima“. Ostatně, kdyby tomu tak nebylo, těžko by se celý socialistický blok rozložil tak poklidně. Kouzlo tržní ekonomiky objevila dokonce i Čína a nic nenasvědčuje tomu, že by se jejích výhod chtěla vzdát. Dnešní čeští komunisté jsou na hony vzdálení těm, kteří se v padesátých letech podpisovali za trest smrti pro Miladu Horákovou. Jiní už byli dokonce i ti, kteří v šedesátých letech společně s Dubčekem usilovali o socialismus s lidskou tváří.
Je ale docela pochopitelné, proč je u nás rudý strašák stále udržován při životě, a proč o něm tolik politiků rádo mluví. Jasně to ukazuje současná hysterie vládní představitelů, která nevychází z obavy o osud naší demokracie, ale z toho, že se jim na další čtyři roky uzavřela cesta ke krajským penězovodům. Zdrojům, z nichž se dá (jak ukázala kauza Rath) čerpat poměrně efektivně. Za všechny to zcela trefně vyjádřil Alexandr Vondra, který svůj volební debakl komentoval slovy „poškodila mě kauza Promopro“. Povšimněme si, že pan ministr neřeší, jak on svým jednáním poškodil stát, ale zcela otevřeně přiznává, co je motivem našich politiků. Jednoduše, být u „zdroje“. Z čehož jasně plyne, že pokud u něj nejsem, logicky patřím mezi poškozené. A protože je těžké přesvědčit voliče o vlastních (často nulových) kvalitách, nezbývá než strašit. „Pokud nedáte hlas nám, vrátí se opět fízlování a politické represe.“
V atmosféře strachu z komunistů je pak snadné zakrýt skutečná rizika, kterým je tento stát vystaven. Tím hlavním je rozklad sociálního státu. Čili takového zřízení, ve kterém lidé v důchodovém věku nežijí pod hranicí chudoby, přestože celý život řádně přispívali do systému. Studenti mohou studovat, aniž by měli starosti, že se díky vzdělání na dlouhá léta zadluží. Mladí lidé mohou založit rodinu, aniž by měli obavu z toho, že budou obtížně přežívat z jednoho platu a nemocní nepřijdou kvůli své nemoci o práci či celoživotní úspory, které by pohltila jejich léčba. Jednoduše, že bude fungovat to, co v dobách rudého strašáka bylo samozřejmostí.
Ti, kteří jsou v dnešní době ekonomicky soběstační, si mohou myslet, že na ně taková sociální rizika nemohou mít vliv. Na důchod si naspoří sami a zdraví i vzdělání pro ně nebude problém hradit ze svého. Opak však zjistí v okamžiku, kdy budou čelit zvýšené kriminalitě plynoucí z nárůstu sociálně slabých, pro které jejich majetek bude hlavním cílem. Pokud za dané situace bude fungovat policie (o čemž se dá pochybovat, neboť bude s největší pravděpodobností zkorumpovaná popřípadě díky finančním omezením paralyzovaná), pak se dostáváme na úroveň rozvojových zemí třetího světa. Budeme policejním státem fungujícím na základě represivní politiky a korupce. Státem, který se bude utápět ve vysoké kriminalitě a bude mít chudinská ghetta s vysokou nezaměstnaností, protože přestane být pro investory zajímavý. Pokud se takový scénář zdá být přehnaný, stačí se podívat na nedávné problémy ve Šluknovském výběžku.
Je pravdou, že sociální stát s sebou nese riziko, že jeho výhody budou zneužívány. Stále se ale vyplatí dávat některým „sociální výpalné“ než je nechat krást kabely signalizačního zařízení, rozbíjet okýnka aut a následně je živit v nápravných zařízeních. Ostatně, výdaje na zneužívané sociální dávky nikdy nedosáhnou takové částky, jakou nás stojí politická korupce.
Současné volby jasně ukázaly, co znamená demokracie. Neznamená výhru toho správného, ale výhru toho, který je protiváhou těm, jež zklamali. Demokracie je politická soutěž, která garantuje, že po čtyřech letech může dojít ke změně, aniž by lidé museli vycházet do ulic. V tomto ohledu naše společnost prokázala, že smysl demokracie pochopila a na strašáky přestává věřit. I když je jasné, že tentokrát se jednalo spíše o truc.
